Francouzštinu jsem se chtěla učit, už na základce. Někdy v prváku jsem si tedy pořídila knížku Francouzština pro samouky a naivně si myslela, že se podle ní budu učit. Pravda první den mi to šlo náramně, strávila jsem nad učebnicí několik hodin a plánovala si , jak se budu poctivě učit každý den. Překvapivě, už druhý den jsem nějak neměla tolik času. Ke konci týdne má předsevzetí učit se pravidelně, vzala za své. A bohužel asi tak po 2 měsících jsem pomalu zapomněla, že mám nějakou učebnici, ze které jsem se chtěla pravidelně učit. Znáte to , pak jsem měla spoustu jiných starostí a k francouzštině , už se nevrátila.
Od té doby, co jsem odmaturovala jsem si plánovala, jak v létě odjedu do ciziny. Vydělám si tam spoustu peněz, které bych neměla šanci si vydělat v Čechách, naučím se jazyk a ještě se někam kouknu. Tak takhle jsem si to představovala. Když jsem, ale začala něco hledat , zjistila jsem, že to asi nebude tak snadné. Dělat au-pair ani trhat čtyři měsíce někde ve vedru jahody se mi nechtělo. Po škole sice viselo spoustu nabídek, které vypadaly až příliš lákavě na to aby to byla pravda. Navíc bylo zapotřebí zaplatit překvapivě velkou sumu za zprostředkování práce. Také mi docela pozdě došlo, že když je libra v dnešní době 28,60 , nedá se vydělat ta spousta peněz, jako když byla za 60Kč. Práci v zahraničí, také moc nepřála finanční krize. Sháněla jsem všude možně a práce žádná. Naštěstí mám, ale sestřenici, která se nám před lety šikovně provdala do Belgie. A tak mi nabídla, ať jdu pracovat k nim do restaurace. Nabídka to byla lákavá. Jen mě nikdy nenapadlo, že pojedu někam jinam než do Anglie, Irska, nebo jiné země, kde se dá domluvit anglicky. To byl tak jediný jazyk, kterým jsem byla schopná komunikovat. Jenže v Belgii s angličtinou moc nepochodíte. Z mých pokusů naučit se
francouzsky mi v hlavě utkvělo jen „Bonjour“ a „Je m'appelle Michelle“. To je sice pěkný začátek, ale pro práci za barem je to docela málo. Potřebovala jsem se rychle naučit aspoň nějaké základy.
Intenzivně jsem začala hledat
letní intenzivní kurz francouzštiny. Ten jsem našla, a tak jsem se pravidelně na 3 hodiny denně dopoledne jezdila vzdělávat do
Tutoru. Kurz byl zaměřennejen na konverzaci, ale i na čtení, psaní a poslech. Mně nejvíc vyhovovalo, že byla výuka orientovaná více prakticky, než ve škole. Sami jsme si na začátku kurzu vybrali témata, které jsme chtěli probírat. Pořádně jsem si ještě před odjezdem procvičila užitečné fráze při cestování. Naučila jsem se takové ty fráze jako, jak si objednat jízdenku, hotel, jak se zeptat na cestu, jak se domluvit v obchodě, nebo restauraci, což se mi pak v Belgii vážně hodilo. Kurz mi hlavně pomohlo reagovat v různých situacích. Asi nejdůležitější, ale pro mě bylo, že jsem si konečně začala věřit a pravidelně komunikovala v cizím jazyce. Toho jsem se totiž nejvíc obávala. Během kurzu mě
francouzština začala bavit, takže jsem si i doma po výuce hledala slovíčka, četla různé texty navíc, poslouchala písničky a dokonce se mi to dařilo pravidelně.
Teď zpětně musím uznat, ze mi dalo ještě hodně práce, než jsem se pořádně rozmluvila a hlavně začala rozumět místnímu přízvuku. Ale aspoň jsem měla dobrý základ . Začátky nebyly lehké. Všichni se mi snažili pomáhat, ale když se mi podařilo, že jsem třeba při večeři prohlásila místo já se bojím „Je peur“, že smrdím tedy „Je puer“ , tak se mi samozřejmě ještě dlouho smáli. Po návratu do Čech jsem si byla jistá, že chci ve
francouzštině pokračovat. Našla jsem si v Praze několik
francouzských kamarádů a dost přemýšlím, že se zapíšu ještě na nějaký
semestrální kurz pro pokročilé.