Studium češtiny pro cizince v Praze
25. 11. 2010
Loni jsem nastoupila do prvního ročníku na univerzitě. S novým způsobem života, se studiem a s vlastním bydlením ve velkém městě, přišly pochopitelně i nové známosti. Na univerzitě, a to nejen ve svém ročníku, jsem měla možnost poznat mnoho zajímavých lidí, z nichž většinu považuji za své velmi dobré a blízké přátele.
Studium samozřejmě není jednoduchá záležitost, a tak jsme se, jak už to tak bývá, snažili jeden druhému co nejvíce pomáhat. Znáte to. Takové to klasické „ty přečti tohle, a pak mi řekneš, a já na oplátku udělám výpisky z té zítřejší přednášky, a pak ti je půjčím“, a tak podobně. Je to taková tradiční činnost a ke studiu na jakékoliv škole tahle studentská výpomoc neodmyslitelně patří.
Jak jsem se už stačila zmínit, poznala jsem spoustu nových lidí. Mezi ně řadím i Janu. Spřátelily jsme se, tuším, už první nebo druhý den školy.
Jednoduše přišla, zeptala se, zda je vedle mě volné místo, a tak jsme se, vzhledem k tomu, že se profesor, který přednášku vedl, zpozdil, daly hned do řeči.
Byla to skutečně milá holka, sedávaly jsme spolu prakticky na všech přednáškách, které jsme měly ten rok společné.
Se studiem neměla během prvního semestru prakticky žádné problémy. Pocházela ze Slovenska, v Čechách nikdy nežila, takže češtinu příliš neovládala, ale měla za to, že za tu dobu, kterou stráví na univerzitě, k ní jistě trochu přičichne. Jenže opak byl pravdou.
Místo toho, aby se její čeština zlepšovala díky neustálému kontaktu s námi, s profesory a podobně, spíše stagnovala.
Nevěnovala se češtině, protože to nepotřebovala. V běžném hovoru se snadno dorozuměla i se svou slovenštinou, a když si kupříkladu nebyla jistá nějakým slovíčkem či obratem, bez větší námahy si ho z kontextu domyslela.
Slovenštinu dál používala jakožto svou mateřštinu jak v mluveném, tak v psaném projevu. V našich řadách to nikomu nevadilo, námitky se však vznesly z řad profesorů. A byly vcelku oprávněné. Některé české vysoké školy či univerzity totiž vyžadují, aby jejich obory byly studovány v českém jazyce, a nepovolují přitom výjimky.
A tak například uchazeči o studium z okolních států musejí počítat s tím, že veškeré eseje, práce a další písemné projevy, které se studijním oborem, který si dobrovolně zvolili, souvisí, budou muset odevzdávat v češtině.
Budiž argumentem, že čeština pro cizince není zrovna jednoduchou záležitostí, ale přesto, pokud se rozhodnete studovat na české univerzitě, která má takto stanovená pravidla, pak je musíte respektovat, ať chcete nebo ne.
Jenže k tomu se Jana stavila vcelku odmítavě. Zpočátku jí bylo pouze doporučeno odevzdávat práce v češtině a nikoliv v její rodné slovenštině, jak tomu bylo doposud. Byli sice vyučující, kteří nad tímhle „nedostatkem“ přivřeli oko, ale kdo to v žádném případě nehodlal akceptovat, byla profesorka, u které jsme měli seminář z rétoriky. Hned v úvodní hodině na začátku zimního semestru Janu upozornila, že by bylo třeba, aby si vyhledala co nejdříve nějaké kurzy češtiny pro cizince, pokud tedy nebude schopna doučit se českou výslovnost, gramatiku a ostatní věci s tím související, sama. Dala jí jasně najevo, že od ní v žádném případě nemůže čekat zápočet, nebude-li ovládat češtinu alespoň na nějaké elementární úrovni.
Jana si zpočátku skutečně dala za cíl naučit se obstojně česky, ale měla za to, že není nutné platit si přímo studium češtiny pro cizince. I bez toho měla poměrně velké výdaje, a tak se rozhodla pro daleko ekonomičtější způsob. Jak už to tak bývá, v záplavě všech dalších povinností se dokázala věnovat samostudiu sotva pár týdnů, pak šla celá ta záležitost se studiem češtiny k ledu.
Profesorka na její nedostatky během semináře rétoriky poukazovala stále častěji, což Janě pochopitelně příjemné nebylo. Brzy na její hodiny přestala chodit. Kdykoliv jsem se jí na to zeptala, plynulou slovenštinou mi dopověděla, že když neudělá zápočet z rétoriky letos, zapíše si jí příští rok. Vždyť o co jde. V průběhu dalšího roku si češtinu daleko víc zažije a nebude mít s jejím studiem takový problém.
Ono se sice řekne, že čeština a slovenština jsou jazyky velice podobné, v mnoha ohledech dokonce stejné, ale pro dnešní generaci české mládeže není znalost slovenštiny samozřejmostí, jako tomu bývalo za časů našich prarodičů či rodičů. A naopak to platí také.
V polovině druhého ročníku si Jana uvědomila, že nemá dostatečně silnou vůli na to, aby se intenzivně věnovala studiu češtiny pro cizince, a školu raději opustila. Vrátila se zpátky na Slovensko. Mrzelo mě to, protože to byla skvělá kamarádka, nehledě na to, že odejít z univerzity, prakticky v polovině studia, je rozhodně škoda.
Pokud se tedy potýkáte s podobným problémem, pak bych vám doporučovala navštívit některou z jazykových škol. Převážná většina z nich dnes nabízí studium češtiny pro cizince, a to i v takové formě, že ho snadno zkombinujete s prací či dalším studiem. Nejlépe samozřejmě uděláte, když takovou ukázkovou výukovou hodinu češtiny pro cizince navštívíte osobně, není nad to udělat si o věci vlastní obrázek.
Pokud chcete nějaký dobrý tip, pak vám mohu navrhnout to, co jsem si sama ověřila. Jazyková škola Tutor nabízí kurzy češtiny pro cizince v Praze a z vlastní zkušenosti vím, že výuka tam je velmi kvalitní. Neabsolvovala jsem pochopitelně studium češtiny pro cizince, ale věřím, že výuka v jednotlivých kurzech se od sebe nijak zásadně neliší. Potřebovala jsem si přes prázdniny zlepšit svou dosavadní znalost němčiny, a tak jsem využila služeb společnosti Tutor. Styl výuky mě velmi motivoval a téhle zkušenosti rozhodně nelituji.
Samozřejmě netvrdím, že studium němčiny a studium češtiny pro cizince je to samé, ale myslím si, že výuka je založená na podobných principech. V mém případě se osvědčily. Však to zkuste a sami uvidíte, zda vám výuka v podobě pravidelných kurzů bude vyhovovat.