Zhruba před půl rokem se mojí maminky v práci zeptali, zda by nepřijala členství v delegaci, která bude vyslána během dvou následujících týdnu do Španělska. Pracuje už více než deset let jako učitelka, a jelikož má jejich základní škola svou partnerskou školu, se kterou úzce spolupracuje, v jednom malém španělském městečku, bylo rozhodnuto, že je na čase, aby se představitelé obou škol setkali konečně také osobně. Mamka samozřejmě nadšeně souhlasila. Procestovala už sice pár zemí, ale Španělsko dosud nenavštívila, a tak to brala jako velkou poctu, a zároveň se nesmírně těšila. Studiu španělštiny se sice nikdy nevěnovala, ale byla takříkajíc ze staré školy, tudíž uměla rusky a trochu německy, a navíc měla za to, že když s nimi jede ještě její mladší kolegyně, která ovládá angličtinu a ve škole má na starost výuku španělštiny, tak to nebude zas takový problém.
Než odlétala, vypsala jsem jí alespoň pár španělských zdvořilostních frází a několik seznamovacích manévrů, aby si nepřipadala ve
španělštině tolik ztracená. Ve skutečnosti si ale příliš nepřipouštěla fakt, že letí do naprosto cizí země, kde bude jen stěží někomu rozumět. Byla plna optimismu a já, ačkoliv jsem tušila jistou zradu, jsem rozhodně neměla v úmyslu jí to kazit. Rozloučily jsme se na letišti a setkat jsme se měly až za čtrnáct dní.
Uteklo to, jak už to tak bývá, velmi rychle, a já se pomalu nemohla dočkat jejího návratu domů. Když jsem jí pak se všemi těmi zavazadly konečně spatřila v letištní hale, hned mi došlo, že něco není v pořádku. Ta nadšená a veselá žena, moje mamka, která před dvěma týdny odlétala za novými zážitky a zkušenostmi, byla pryč. Nejspíš zůstala ve slunném Španělsku, napadlo mě, protože tohle smutné a tiché stvoření určitě nemůže být ona.
Cesta domů byla dlouhá, velice dlouhá a nešlo celou dobu jen mlčet. Tušila jsem, že narazila na problém plynoucí z neznalosti
španělštiny.
Opatrně jsem se jí začala vyptávat na cestu, na ubytování a na nové přátele. Zprvu se jí očividně vůbec povídat nechtělo, což je u mamky jev velice vzácný, ona je totiž rozená vypravěčka. Chvilku to trvalo, ale nakonec se rozmluvila. Španělsko podle ní bylo nádherné. Líbila se jí krajina a město, kde byli ubytovaní, prý nebylo příliš velké, ale bylo kousek od Madridu, a tak tam často jezdili. Stihla dokonce navštívit pár galerií, umění je totiž její velký koníček. Co ji ovšem naprosto fascinovalo, byl přístup Španělů k jídlu. Ráno prý hodně posnídají, odpoledne něco málo snědí, načež se automaticky věnují své siestě, tudíž všechny obchody jsou tam tou dobou zavřené, ale samotný vrchol nastává prý u večeře. Podávají jí poměrně pozdě, tak kolem deváté či desáté večerní. Večeří se u velikého stolu, kde spolu neustále všichni diskutují, popíjejí a berou si, na co mají zrovna chuť. Taková večeře má obvykle více chodů, což samozřejmě mamka nevěděla, a tak se prý patřičně nasytila už při tom prvním. Sníst ty další, alespoň ze zdvořilosti, pro ni pak bylo prakticky nemožné.
Lidé tam jsou prý neskutečně milí a laskaví a snaží se s vámi všemožně dorozumět. V ten okamžik se zamračila a s hlasem, v němž byl cítit smutek a vztek zároveň, pronesla, že to se o Češích rozhodně říct nedá. Vyprávěla, jak si u večeře všichni povídali a ona poprosila svou kolegyni, aby jí alespoň něco z toho překládala. Prý jí přeložila asi tak dvě věty, aby tak zhruba věděla, o čem je zrovna řeč, a pak ji bez jakéhokoliv zájmu dala všanc přívalu cizích slovíček. Když ji pak mamka požádala, zda by mohla přeložit něco, na co se chtěla zeptat, odmítla jí s tím, že ona přeci není žádný chodící slovník. V tu chvíli mamka neskutečně litovala, že ve svém životě nenašla malinkou skulinku, do které by nasoukala
studium španělštiny. A také pocítila jistou nevraživost vůči své přehnaně ambiciózní mladé kolegyni. Ale zachovala si svou hrdost. Protože mamka je osobnost milá a hlavně komunikativní, nenechala na sobě nic znát a snažila se dorozumět se španělskými kolegy všemi možnými způsoby. Zjistila, že jeden z nich umí tak trochu rusky, a nabyla tudíž dojmu, že není úplně ztracená. Nebyla to sice zrovna elegantní konverzace, ale alespoň to prý byla vcelku legrace.
Nicméně další tři týdny po svém návratu domů na mě i na bratra neustále apelovala, jak důležité je umět cizí jazyk. Evidentně to pro ni byla silná zkušenost. Chtěla, abych se svému
studiu španělštiny, i přesto, že to byl můj druhý cizí jazyk, opravdu věnovala.
Blížily se její narozeniny a můj bratr dostal skvělý nápad. Rozhodli jsme se mamce zaplatit studium španělštiny v Praze, kde bydlíme, abychom jí ten debakl se španělštinou alespoň trochu vynahradili. Bratr chodil na jazykovou školu Tutor, a vzhledem k tomu, že byl s výukou spokojený, dohodli jsme se a koupili jsme jí kurzy španělštiny přímo tam.
Když tenhle náš dárek rozbalila, tvářila se poněkud rozpačitě. Poděkovala nám, ale byla toho názoru, že na něco takového, jako je studium španělštiny, je už přeci jen trochu stará. S tím jsme samozřejmě nemohli souhlasit a nakonec jsme ji přeci jen přemluvili, aby to alespoň zkusila.
Z první hodiny španělštiny se vrátila s nečekaně dobrou náladou a asi minutu poté, co nám začala barvitě líčit, jaké to tam je, koho tam potkala a jak se jí tam líbí, věděli jsme už zcela jistě, že tenhle dárek byl trefa do černého.