Mohu-li něco doporučit, pak přípravné kurzy ke studiu anglistiky
Milovala jsem svou základní školu. Respektive hlavně ten čas, který jsem tam strávila, bylo to několik báječných let mého života, na které nikdy nezapomenu. Tahle skvělá léta se do mé paměti vryla jako bezstarostná a hlavně radostná, a ačkoliv jsme byli jen dětmi, tehdy jsme si tak vůbec nepřipadali. Čím starší jsme byli, tím sebevědoměji jsme se cítili. A když jsme já a moji spolužáci udělali ten osudový krok z prvního stupně na druhý, zdálo se nám, že dospělejší už prostě být nikdy nemůžeme. Věděli jsme, že jednou vyrosteme, zestárneme a budeme muset chodit do práce stejně jako naši rodiče, ale mylně jsme se domnívali, že naše myšlenky a názory už žádnou další radikální změnou neprojdou. Ano, zní to šíleně, ale my jsme si skutečně byli zcela jisti tím, že tak, jak uvažuje právě teď, budeme uvažovat až dokonce našich dní. Bylo v tom něco nedotknutelně nádherného a pochopitelně neskutečně naivního, ale to jsme tehdy netušili.
Čtyři roky na střední škole byly pro některé z nás těmi posledními, které jsme se vědomě rozhodli strávit ve školních lavicích. Mnozí si našli práci hned poté, co zdárně dokončili maturitní zkoušku, a část z nás se dokonce nedostala ani sem a spokojila se s výučním listem.
Zpočátku jsem jim to měla za zlé, nevím proč, ale odjakživa jsem v sobě živila myšlenku, že každý člověk by měl mířit vysoko, vlastně, co nejvýš jen dokáže, ale čas a zkušenost mě naučily, že to tak být nemá. A ani nemůže, poněvadž by to nefungovalo. Každý je předurčen k nějaké práci a vzhledem k tomu, kolik různorodých činností je potřeba pro fungování tohoto světa, je jasné, že ne každý se musí nutně živit svou hlavou. Manuální práce je přinejmenším stejně nutná a důležitá. Kdyby neexistovala řemesla, zanikly by základní principy. Vždyť kde bychom byli bez práce zemědělců, automechaniků, zedníků a takhle bych mohla pokračovat až donekonečna. Zkrátka a dobře, v každé společnosti se pracovní místa tak nějak rovnoměrně rozloží, aby pokryla všechna klíčová odvětví. A záleží na každém z nás, ke které z těch pracovních pozic se díky svému vlastnímu úsilí takříkajíc „prokouše“. Jistě, asi bych zpočátku nejásala radostí, kdyby mi můj syn oznámil, že se rozhodl stát pokrývačem, ale musela bych respektovat jeho rozhodnutí a v žádném případě bych ho za to neodsuzovala. Krom toho, není špatné mít v rodině šikovného řemeslníka, ba naopak.
Jak jsem již řekla, střední škola některým z nás ukázala jasnou cestu. Byla sice už mnohem méně bezstarostná než škola základní, ale měla i svá velká plus.
Všichni jsme opět začínali od píky, prostě znovu. V prvním ročníku jsme nebyli nic víc než vystrašené děti. Dodnes je představa návratu do těchto začátků jednou z mých nejhorších nočních můr.
Živě vidím, jak pokaždé, když zazvonilo a my jsme vyšli ze třídy, někdo ze starších spolužáků zvolal: „prváci!“ a všichni se rychle seběhli a ve snaze prohlédnout si nové tváře nás pronásledovali až k další učebně, která samozřejmě během přestávky byla zamčená, a my jsme tak byli vystaveni jejich zvědavým očím ještě na dalších několik minut. Zvuk zvonku byl tehdy vysvobozením.
Ovšemže za další dva roky jsme to byli my, kdo to hlásal na své mladší spolužáky, ale budiž nám to odpuštěno. Každý si tím musím projít.
Během let strávených na střední škole se v našich životech totiž odehrály daleko podstatnější události, díky kterým se většina z nás vyprofilovala. Každý si pomalu ale jistě vyšlapával svou vlastní cestu životem. Někteří si nechali přeci jen trochu poradit od zkušenějších, ať už to byli rodiče, starší sourozenci či přátelé a pedagogové. Jiní byli striktnější a od samého začátku měli za to, že jsou v jejich životě rozhodnutí, která musí učinit jen oni sami, a tudíž by se neměli nechat ovlivnit názorem někoho jiného. A ti ostatní to příliš neřešili. Tím nechci říct, že by svou budoucnost brali na lehkou váhu. Jednoduše spoléhali na to, že ve správný okamžik to náhle přijde samo a oni už nebudou dál muset přemítat nad různými variantami. Budou si jisti.
Já osobně jsem se dlouho definitivní volbě vyhýbala. Nevěděla jsem, čím chci jednou být, a i když jsem to už sem tam začínala zlehka tušit, nikdy jsem se neodvážila vyslovit to nahlas, a tak jsem se raději dlouho hlásila ke skupině „těch zatím nerozhodnutých“. Nebyla jsem jediná, což mě ale vlastně vůbec neutěšovalo.
Postupem času jsem lépe poznala sama sebe a pomalu jsem si začínala pohrávat s myšlenkou, že bych mohla v budoucnu dělat něco, co mě skutečně baví. Na střední škole jsem zvládala všechny předměty vcelku obstojně, ale byl tu jeden, který mi obzvlášť přinášel potěšení. Angličtina. Zpočátku mi sice chvíli trvalo, než jsem dohnala středoškolskou úroveň, ale během těch čtyř let jsem si k ní vypěstovala opravdový vztah a měla jsem za to, že moje náklonnost k ní, by se mohla nějakým způsobem otisknout i v mé potenciální profesi.
Nešlo ale jen o dobrou znalost anglického jazyka. Měla jsem ráda Anglii s celou její kulturou a reáliemi, četla jsem britské i irské spisovatele, zajímala jsem se o historii i současnost, fascinovala mě neoblomná vytrvalost a noblesa tamní monarchie. A když jsem tohle všechno vzala v potaz, konečně jsem se to odvážila vyslovit nahlas.
Chci se věnovat studiu anglistiky. Možná z toho nekouká závratná kariéra, což bylo jedno z hlavních kritérií mých spolužáků při výběru vysoké školy, ale mě to bylo fuk. Anglistika v sobě zahrnovala vše, co mě během mých středoškolských studií tolik zajímalo, ale k čemu jsem měla možnost „přičichnout“ jen okrajově.
Zjistila jsem si, jak to se studiem anglistiky na našich vysokých školách vypadá. Pochopitelně jsem čekala, že dostat se tam nebude snadné, ale fakt, že to bude prakticky nemožné, mě poněkud vyděsil. Tolik jsem si přála studovat anglistiku, že jsem ani nebrala v úvahu, že bych se tam nemusela probojovat.
Probrala jsem své rozhodnutí věnovat se anglistice s rodiči a následně i se svou profesorkou angličtiny. S nadšeným výrazem ve tváři mi sdělila, že ze mě má opravdu radost, protože je to naprosto báječná volba, a tím veškeré pozitivní zprávy z její strany skončily. Na rovinu mi řekla, že středoškolské znalosti, které jsem si odnesla z jejích hodin, mi u přijímacího řízení na obor anglistika příliš nepomohou. Je sice hezké, že o obor mám dlouhotrvající zájem, ale z vlastní zkušenosti ví, že přesvědčit o tom výběrovou komisi během těch několika málo minut, které na to budu mít, je prakticky nadlidský úkol.
Strčila mi ale do ruky hned několik různých, hustě popsaných papírů s tituly anglických knih a malou vizitku jazykové školy Tutor. Ve všem tom spěchu jsem se na to nestačila podívat v jejím kabinetu, a tak jsem si to v klidu prošla vlastně až doma.
Otevřela jsem si stránky jazykové školy Tutor a podívala jsem se do sekce přípravných kurzů. Celé mé tělo okamžitě zaplavila vlna euforie.
„Oni nabízejí přípravné kurzy anglistiky! Oni nabízejí přípravné kurzy anglistiky!“ To bylo to jediné, co se mi v tu chvíli honilo hlavou. Dlouho jsem neváhala a poprosila své rodiče o malou půjčku. Dodnes jim děkuji za to, že mě tehdy v mém rozhodnutí podpořili a přípravné kurzy anglistiky mi zaplatili. To, že ve mně vložili veškerou svou důvěru, mi pomohlo ze všeho nejvíce. Přípravné kurzy anglistiky v Praze, kam jsem musela dojíždět z Berouna, se konaly vždy o víkendu, takže jsem se vyhnula všem případným absencím a následným problémům ve škole. V době, kdy jsem na kurzy anglistiky docházela, se moje láska k ní ještě prohloubila.
Měla jsem štěstí na výbornou lektorku, která navíc anglistiku sama vystudovala, tudíž byla více než dostatečně kvalifikovaná. Uměla perfektně anglicky a navíc nás zahlcovala mnoha zajímavostmi z oboru, a tak se nejednou stalo, že jsme na ni doslova nevěřícně zírali. Nicméně přípravné kurzy anglistiky mi hodně pomohly. Důkladně mě proškolily a seznámily s většinou jevů, na které bych při písemném testu mohla narazit. Jistě, byla to dřina, připravovat se na každou lekci anglistiky důkladně, ale pravdou je, že pokud jste opravdu pečliví, čas, který se rozhodnete do studia anglistiky investovat, se vám nesčetněkrát vrátí.
Když se na to dívám zpětně, a pominu svou vlastní snahu a iniciativu, musím přiznat, že přípravné kurzy anglistikou jsou jednou z hlavních příčin mého úspěchu u přijímacích zkoušek. Letos jsem nastoupila už do druhého ročníku a směle přiznávám, že není nic krásnějšího než věnovat se něčemu, co vás činí šťastnými.