Nepovedený chirurg učitelem
Párkrát jsem v životě slyšela rčení: „Člověk míní, život mění.“ Znáte to, slyšíte moudro, pousmějete se nebo ho přejdete s úšklebkem, třeba si ho i uložíte do paměti, ale to je tak všechno, co s ním uděláte. Rozhodně na základě jeho vyslyšení nepřehodnotíte celý svůj dosavadní život. Ono se vám totiž tohle moudro připomene samo, a ten život se taky přehodnotí nějak sám. Řízení osudu, nebo ať už tomu každý říká, jak chce, je vážně nevyzpytatelné. Člověk něco míní, nebo si spíše až umane, a ono mu to ne vždy musí vyjít podle plánu. Takhle jsem si já sama umanula, že se stanu doktorkou. Nechtěla jsem být však kdejakou doktorkou. Chtěla jsem být podobně jako můj dědeček chirurgem. Toužila jsem po tom zachraňovat životy. Přijmout tu velkou zodpovědnost a stát se poslem dobrých zpráv.
Na svoji budoucí roli jsem se připravovala odmalička. S dědečkem jsem trávila volné chvilky v nemocnici, na jejíž prostředí jsem si rychle zvykla. Nikdy mi tak nepřišlo nějak studené nebo smutné, jako mnohým lidem. Já za ním totiž viděla všechnu tu zajímavou práci lékařů a sestřiček, která mě fascinovala. Cestu vzdělání jsem se proto rozhodla plně zaměřit směrem k medicíně. Dostala jsem se na náročné přírodovědné gymnázium, kde jsem se dlouhé roky nezabývala ničím jiným, nežli matematikou, chemií a hlavně biologií. Ostatní předměty mě nijak nezajímaly. Na biologických praktikách jsem mohla trávit celé odpoledne. S chemií jsem neměla nejmenší problém a matiku se prostě naučila. Chodila jsem na biologické a chemické olympiády a můj sen o medicíně nabýval jasné kontury. Pak se ale dokázalo vše během jediného dne změnit. A můj sen se rozplynul úplně. Stalo se tak během chvilky. Chvilky nepozornosti, která mě donutila najít si novou cestu. Společně s mladším bratrem jsme totiž prázdniny trávili na chalupě, kde jsme se rozhodli posekat trávu, která byla už příliš vysoká. Jako starší sestra jsem si vzala sekačku do ruky já. Bylo mi sedmnáct, takže jsem trávu už sekala mnohokrát. Tentokrát se ale můj desetiletý bratr pomohl mi pomoct. Říkala jsem mu, aby se od stroje držel dál. Bratr měl sebou svůj náramek pro štěstí, který dostal k desátým narozeninám od táty. Byl na něm úplně závislý. Jednou ho to léto zapomněl na koupališti a my jeli přes celé město jej hledat. Bála jsem se, že pokud náramek nenajdeme, tak se nám dobrovolně v koupališti utopí. Jak byla tráva vysoká, bratra bavilo v ní běhat a skákat. Najednou začal panikařit, že mu někde náramek musel spadnout. V té vysoké trávě ale nebyla šance ho najít. Uklidnila jsem ho proto, že při sekání ho určitě najdeme. A taky, že ano. V jednu chvíli jsem uviděla, jak se něco vedle stroje leskne. Stroj jsem tedy pevně držela jednou rukou a rychle se pro to něco sehnula. Náramek jsem sice pevně stiskla v ruce, ale sekačku jsem nakloněnou vahou dopředu neudržela. Stroj mi tak najel na ruku s náramkem a ruku mi pořezal. Stroj jsem odhodila na stranu, stačila jej vypnout, ale z ruky už mi tekly litry krve. Běžela jsem tedy do chalupy, abych dostihla dědu, který byl někde vevnitř. Bratr zatím ležel v mdlobách na zahradě a hystericky plakal. Děda okamžitě zareagoval, udělal mi tlakový obvaz a jelo se do nemocnice. Bratrův náramek tak zůstal od krve, která se dodnes všechna nevyprala. Já ale měla ruku na šití a kus malíčku pryč. Nebylo to nic zásadního, kvůli čemu bych měla skákat z mostu. Znamenalo to ale jediné – se sešitou rukou, ve které jsem od té doby měla mírný třes a tik, chirurgem rozhodně nebudu.
Ty prázdniny jsem ale šla čtvrťáku. Musela jsem si tedy podat přihlášku na vysokou. Neměla jsem ale žádný nápad, kam si přihlášku podat, protože jsem nikdy žádný náhradní plán mimo medicínu neměla. Nejdřív jsem se proto asi na dva týdny sesypala a cítila se jako ten nejublíženější člověk na světě. Do školy jsem se po prázdninách vrátila otrávená s naprostým nezájmem o učení. Z mé letargie mě ale probrala novinka. Dostali jsme novou učitelku na biologii, můj nejdůležitější předmět. Nová vyučující byla jako zjevení. Milá, mladá a hlavně, neuvěřitelně chytrá. Věděla toho tolik a vše, co uměla, dokázala ještě navíc podat v takovém balení, že si každý našel to, co jej bavilo. Na jejích hodinách jsem se snažila tak, že jsem dokonce překonala svůj ostych před publikem a na hodinách měla několik ukázek, referátů a přednášek. Její podpora mi moje trápení rychle hojila. Okamžitě poznala můj zájem o předmět, a tak se mě ihned ptala, jak budu nakládat s biologií do budoucnosti. Přiznala jsem jí, že jsem chtěla původně na medicínu, ale že s rukou už to není možné. „Musím si najít něco nového.“ Tvrdila jsem. Ona však byla opačného názoru. Prý se biologie nemusím vzdávat. Podle ní jsem byla před třídou skvělá. Dokázala jsem vše srozumitelně vysvětlit, ale nezjednodušovat. Navrhla mi proto, abych se zamyslela nad svoji budoucností jako učitelkou. Učitelkou? No to mě nikdy vážně nenapadlo! Nápad se mi moc nezamlouval – učit bandu nevychovaných dětí. Ona mi však připomněla, že sama učí na několika prestižních gymnáziích, přednáší na přípravných kurzech a učí na VOŠ zdravotnické. Prý je to jenom o mě, jak si svoji kariéru pedagoga případně zařídím. Začala jsem ji proto o hodinách sledovat ještě víc. To, jak učí a zkoušela jsem si představit sebe jako středoškolského pedagoga. Nakonec jsem musela uznat, že ta představa není tak šílená. Jakmile bych překonala ostych, měla bych vyhráno. Dělala bych, co mě baví a navíc bych mohla někoho dalšího přivést k tomu, aby se o přírodu nebo medicínu zajímal.
Když jsem rodičům nápad přihlásit se na pedagogickou vysokou oznámila, byli překvapení. Nikdo v rodině nikdy neučil, a tak to byla pro všechny velká neznámá. Bylo však vidět, že mají radost, protože si svůj sen chci splnit trochu jinou cestou. Byla by obrovská škoda zahodit čas věnovaný přípravě na medicínu. Přestože jsem byla na přijímací zkoušky z odborných předmětů učitelská kombinace biologie – chemie připravená, měla jsem velké mezery, co se všeobecného vzdělání a didaktiky týká. Tuhle příležitost splnit si sen jsem ale už nechtěla prošvihnout. Přihlásila jsem se proto na přípravné kurzy, které pořádala pobočka Tutoru u nás v Olomouci. Tady jsem se na několika hodinách potkala nejenom se svojí profesorkou, ale poznala i spoustu dalších úžasných a vzdělaných lidí, kteří mi ukázali, že učení není žádná podřadná profese, jak se mnozí domnívají, ale že i tady se dá dosáhnout skvělých úspěchů a výsledků. Nakonec jsem odcházela spokojená i z hodin, které s biologií neměly tolik společného a věnovaly se metodice nebo didaktice. Znamenalo to jedno, když někdo umí učit, pak vás jako posluchače chytne cokoliv. A toho bych taky jednou chtěla dosáhnout. Během pár týdnů tedy nastupuji na vysokou školu pedagogickou v Praze. Jsem zvědavá, co mi škola přinese. Nechávám se překvapit. Od jisté doby totiž neplánuju.